O divadle

Podél potoka s libozvučným staročeským jménem Sporka žily vedle sebe řadu let - rovněž v království Českém - dvě vesnice s původními německými jmény Arnsdorf a Haida, kterým po roce 1850 při vytváření jazykových protějšků přisoudil otec národa František Palacký české pojmenování Arnultovice a Bor.

Bor byla původně osada tkalců, nádeníků a pouze několika řemeslníků s jedinou hospodou Na Poště a s třiceti staveními, Arnultovice pak významná zemědělská vesnice se 13 starými selskými rody a řadou podomácku pracujících bečvářů, bednářů a dalších potřebných povolání. Jejich početná stavení se již o dvě stě let dříve usadila podél jediné hlavní cesty i zmíněného potoka Sporky v délce zhruba tří kilometrů.

Zatímco Bor díky své výhodné poloze při nové císařské silnici z Prahy do Rumburka začal být od začátku preferován a hýčkán svou vrchností, hrabětem Josefem Kinským, arnultovičtí poddaní musili chodit pokorně k témuž pánovi i nadále na robotu a odvádět mu kontribuci.

Veliké změny do života obou sousedů přineslo století osmnácté a s ním i zušlechťování a prodej skla. V Arnultovicích se usadily rytecké i brusičské stánky ve stavení těch nejchudších, do Boru se díky jeho povýšení na město začali po roce 1757 stěhovat podnikaví obyvatelé z celého panství, kteří s podporou vrchnosti i státu vyváželi sklo do celého světa. Z bývalých sedláků a podnikavých chalupníků se tak pouhým přestěhováním do tržního městečka stali najednou měšťané, kteří se bez potíží vykoupili z poddanství, rychle zbohatli a stejně tak zapomněli na svůj vesnický původ.

Stačilo tak pouhých padesát let, aby tato změna vyvolala mezi oběma obcemi nejdříve vlnu závisti a později i nenávisti. Po celé následující období až do dvacátého století probíhal mezi nimi  tu skrytý, tu otevřený boj o získání převahy jak ve veřejném, tak i v hospodářském životě. Arnultovice - bez zastání a bez konexí - se musily nakonec svým borským sousedům podřídit ve všech otázkách osobního života a po roce 1850 i v záležitostech politických.

Po celou dobu vzájemného sousedství od existence Boru jako města docházelo mezi nimi k pozemkovým i hraničním sporům, které končily i u soudů, většinou v neprospěch toho chudšího. Když pak vznikla v roce 1918 Československá republika, našlo pro ni větší pochopení zastupitelstvo arnultovické, zatímco borští němečtí měšťané horovali pro odštěpeneckou republiku Deutschböhmen, která měla naštěstí krátký život.

Další spory se dostaly do pohybu po roce 1920 a jejich podstatou byl příchod nového umění – pohyblivých obrázků na stříbrném plátně, zpočátku němých. Pro obecní úřady, kterým byla udělena licence k promítání, to byl významný přínos do obecní pokladny. I v tom byli borští rychlejší a otevřeli místní kino na sále v městské tělocvičně na Poštovní třídě. Tady však bylo promítání omezeno pouze na dny, kdy se tu necvičilo a nehrálo divadlo.

Arnultovičtí tehdy sice zaspali, ale počkali si, až sousedovi vyprší čtyřletá licence a zažádali o ni také. Pro své diváky začali promítat v místním Kailově hostinci za velmi nevýhodných nájemných  podmínek a navíc při obdobných omezeních jako v Boru. Snad právě proto začaly obě obce samostatně uvažovat o vlastním kulturním stánku, který by sloužil kromě divadelní Múze především výnosnějšímu umění filmovému. V Arnultovicích tam potřebovali navíc umístit kancelář obecního úřadu, pro kterou neměli do té doby stálé sídlo.

Tentokrát byli rychlejší zastupitelé arnultovičtí. Využili příležitosti a již roku 1924 zakoupili výhodně uvolněný pozemek, v roce následujícím objednali dva výběrové projekty a zažádali o vysokou finanční půjčku. Teprve v tomto stadiu zavětřila borská radnice a vyslala na konkurenční půdu svého zvěda – starostu Gustava Czirnicha (Čirnicha) s nečekanou nabídkou: spojit dohromady finanční prostředky a na místě blízkém obyvatelům obou obcí postavit jediný společný kulturní stánek. Po jeho otevření by se mohly obě sousední obce spojit do jediného společného velkého města.

Tak velkorysý návrh a nečekaná vstřícnost arnultovické představitele  zaskočily. Považovali to s naivitou sobě vlastní za seriózní nabídku a byli ochotni od svého vlastního záměru odstoupit. Ale jejich prozíravější radní je varovali, a proto  další přípravy jen pozastavili. Rozjela se složitá a nekonečná jednání. Jejich průběh představuje tlustý fascikl zápisů o schůzích, debatách i referendech, která probíhala střídavě jak na borské, tak i na arnultovické půdě, kterým už jen chyběl  definitivní závěr. Jednání se začala komplikovat přidáváním nových a nesmyslných podmínek i požadavků, v nichž začínala získávat borská strana převahu.

A jak to všechno skončilo, když ani jeden nechtěl ustoupit?
Arnultovičtí měli naštěstí veškerá úřední povolení již vyřízená, takže mohli vybraný projekt stavitele Brosche z České Lípy okamžitě zadat mimoňské firmě Josefa Schneidera, která tuto největší monumentální budovu v Arnultovicích za pouhých sedm měsíců - 26.září 1926 - dokončit. O týden později 2.října, tedy o měsíc a půl dříve než jejich bohatší rival, ji arnultovičtí představitelé otevřeli pro veřejnost.

V Boru realizovali stavbu celkovým pojetím modernější podle plánů drážďanského architekta Rudolfa Bitzana a veřejně se chlubili tím, že její autor navrhoval mnohem známější divadlo v Teplicích, budovu dnešního Krušnohorského divadla. 

A tak si v následujících letech obě kina, vzdálená od sebe zhruba dva kilometry, tvrdě a nevybíravě konkurovala až do října 1942, kdy je v rámci válečných opatření a úspor spojila nacistická župní správa v Liberci bez jakéhokoli referenda do jednoho města se společným názvem Haida v Sudetech.

Arnultovice se tak jediným podpisem nacistického úředníka staly ze dne na den  druhořadou borskou čtvrtí a jejich  jméno zmizelo natrvalo z mapy.

Po obnovení československého státu v roce 1945 rozhodl místní národní výbor proměnit zdejší budovu výhradně na divadlo, protože dvě kina by byla pro šestitisícové město přepychem. Hned o dvě léta později tu našla své zázemí druhá profesionální scéna v libereckém kraji– Oblastní divadlo v Novém Boru, které odtud přesídlilo do Varnsdorfu. V něm začínala svou uměleckou dráhu i řada mladých poválečných herců, kteří na své zdejší začátky dodnes vzpomínají.

Od té doby prodělala budova, nyní součást Kultury Nový Bor s.r.o., dvě náročné stavební rekonstrukce, aby se zde mohla provádět náročná  díla operní i symfonická  a také aby tu návštěvníci nalezli potřebné divácké pohodlí.

Na zdejší scéně se během posledních šedesáti let uskutečnila vystoupení většiny našich významných scén počínaje již 27.října 1945 Prodanou nevěstou v provedení operního souboru Národního divadla.

Své stálé zázemí zde našlo i světoznámé Smetanovo kvarteto a v rámci Novoborských hudebních střed i většina našich orchestrálních i komorních těles spolu se špičkovými  výkonnými umělci a sólisty.

Do Nového Boru přijížděla se svými novinkami i významná česká profesionální divadla a probíhala se tu i premiérová představení zdejších i přespolních  ochotnických souborů. Dodnes se zde koná každoroční přehlídka souborů zaměřených na práci s nejmladšími diváky - Dospělí dětem.

Svůj vstup do koncertního života tu absolvovaly významné soubory jako Linha Singers nebo Srncovo imaginární divadlo a své premiéry tu zažívaly i mnohé  činoherní soubory spolu s dalšími umělci z pestré oblasti zábavných žánrů.

Novoborské divadlo  se stalo již mnohokrát i dostaveníčkem vrcholných souborů populární hudby a vyhledávaným místem přípravy řady zpěváků, například Václava Neckáře, Heleny Vondráčkové i dalších, kteří tu nacvičovali své nové zájezdové pořady.

Osmdesát let této budovy, původně arnultovického divadla, i její scény představuje vcelku nepřetržitý tok kultury, který blahodárně obohacoval a doufejme, že bude i napříště napájet  novoborské uměnímilovné obyvatelstvo tou živou vodou, která se skrývá pod dvěma slovy – jevištní umění.

PhDr. Vladislav Jindra